›› Začátek článku

Holocaust je mediální termín s nedostatečně vymezeným obsahem

Tématem původního seriálu Holocaust z roku 1978 byly osudy židovské rodiny Weissových v éře nacistického Německa. Židovský národ byl také s nacistickou perzekucí zcela přirozeně spojován nejvíce. Vždyť právě Židé byli předmětem nejrozsáhlejší masové genocidy.

Někteří lidé v té souvislosti usilovali o to, aby „konečné řešení židovské otázky“ dostalo pro svůj nebývale brutální rozměr také zcela unikátní označení. Pojem genocida ne každému nevyhovoval, protože jako poválečný právní termín byl uplatnitelný na jakékoli jiné etnikum. Nový termín holocaust jako by se pro vyhrazování výhradně židovské populace nabízel. Současně s tím se však objevovaly logické hlasy, že terčem nacistického holocaustu (tedy likvidace v nějakém smyslu), byly i další skupiny osob – sociální demokraté, komunisté, Romové, svědkové Jehovovi, duševně nemocní nebo homosexuálové.

Manipulace s pojmy poškozuje vzdělávání o holocaustu jako celek

Přesnějšího vymezení se pojem holocaust nikdy nedočkal. Dodnes ve své podstatě zůstal v prvé řadě mediálním termínem, který může být účinně používán při vzdělávání. Ke škodě věci je žel někdy používán i k jednostrannému poutání pozornosti jen na některé aspekty nacistické perzekuce. Nejvyhraněnější podobou takové manipulace je pak tzv. Holocaust Industry (kapitalizace a politizace témat holocaustu v novější době).

Pochodeň, Orgán východočeského KV KSČ (1979) k seriálu Holocaust
Pochodeň, Orgán východočeského KV KSČ (1979) k seriálu Holocaust

Pravda, list plzeňské KSČ (1979) k seriálu Holocaust
Pravda, list plzeňské KSČ (1979) k seriálu Holocaust

Pravda, list plzeňské KSČ (1979) k seriálu Holocaust
Pravda, list plzeňské KSČ (1979) k seriálu Holocaust

Rudé právo (1979) k seriálu Holocaust
Rudé právo (1979) k seriálu Holocaust

Strážná věž, samizdatový náboženský časopis (1979) k seriálu Holocaust
Strážná věž, samizdatový náboženský časopis (1979) k seriálu Holocaust

Pravda, list plzeňské KSČ (1981) k seriálu Holocaust
Pravda, list plzeňské KSČ (1981) k seriálu Holocaust

Strážná věž, samizdatový náboženský časopis (1982) k tématice Holocaustu
Strážná věž, samizdatový náboženský časopis (1982) k tématice Holocaustu

I v méně křiklavých případech však záleží v prvé řadě na tom, kdo právě s pojmem holocaust pracuje, jakou skupinu pod pojem holocaust zahrne. Uplatňování slova holocaust / holokaust na celkový nacistický perzekuční systém ústavů, věznic a táborů (spuštěný otevřením prvního koncentračního tábora v Dachau v březnu 1933 a zastavený až osvobozením posledního vězně v květnu 1945) není sice výjimkou, ale ani standardem.

Když například na přelomu tisíciletí v Praze z iniciativy prezidenta Václava Havla proběhla mezinárodní konference Fenomén holocaust, někteří organizátoři a historici se značně vzpírali představě, že by pojem holocaust měl být používán na všechny nacisty perzekuované skupiny.

Přivlastňování pojmu holocaust účinnou edukaci pouze komplikuje

Umělé zužování holocaustu jen na určité menšiny efektivnímu vzdělávání o nacistické perzekuci pouze škodí. Spory odborníků laickou veřejnost k tématu nijak nepřiblíží. Pamětníci si ostatně vzpomenou na pokusy některých levicových historiků před rokem 1989, kteří při popisování hrůz koncentračních táborů soustřeďovali pozornost pouze na utrpení komunistických vězňů.

Rudolf Vrba například ve své knize Utekl jsem z Osvětimi (1998) na padesátá léta vzpomíná následovně:

Mnoho lidí v mém okolí tehdy vědělo, že jsem byl v Osvětimi, ale přesto si nevzpomínám, že by se mě někdo za celou tu dobu zeptal, co se tam vlastně dělo. Nevím, jestli to bylo pro nedostatek zájmu, nebo pro to, že téma bylo tabu. Přitom se v Osvětimi mnohé vztahovalo přímo k dějinám Čech a Slovenska: například největší hromadná poprava českých občanů v historii – vyvraždění tzv. rodinného tábora 7. března 1943.

Je pravdou, že tehdy Svaz protifašistických bojovníků pořádal v Praze každoročně vzpomínkový večer na osvětimské oběti. Jednou jsem se toho zúčastnil. Mluvilo se tam především o hrdinství českých komunistů. Nic proti tomu, desítky z nich, podobně jako stovky dalších českých občanů, zemřely, protože se nacistům vědomě postavily na odpor. Čest jejich památce.

Během večera se však nikdo nezmínil o tisících českých (myšleno židovských) dětí, které byly v Osvětimi chladnokrevně zavražděny a staly se mučedníky, ať chtěly, nebo ne. Během celého večera nikdo nevyřkl slovo Žid nebo židovský. Vlastně jeden člověk ano: slušně vypadající muž, který ke mě přistoupil a zeptal se, jestli jsem si všiml, že je to ‚na pódiu samej Zid‘. Neodpověděl jsem, bylo to v době kolem Slánského procesu a nechtěl jsem provokovat osud. Věděl jsem ale, že na setkání příští rok nepřijdu.

Podobných příměrů bychom našli více. Co je v takových situacích výsledkem? Soupeření o to, kdo trpěl více, nebo méně, sice dočasně zvýší zájem určité komunity. Zároveň ale také většinou urychluje pokles zájmu širší veřejnosti. – Jak říká Vrba: „si nevzpomínám, že by se mě někdo za celou tu dobu zeptal…“ nebo „… na setkání příští rok nepřijdu“.

Důvodů je samozřejmě více. K touze poznávat příběhy utrpení však mimo jiné potřebujete i dostatečnou motivaci. Školní i politická povinnost povinnost. Obecenstvo se s příběhy utrpení potřebujete nějakým způsobem ztotožnit. Zužování nacistické perzekuce jen na některé minority tuto možnost ale značně omezuje.

Jak přitom ukazuje stálá expozice úspěšného United States Holocaust Memorial Museum nebo památníku smíření v KZ Mauthausen, pod společným, zastřešujícím pojmem holocaust lze poskytovat ucelený a kvalitní vzdělávací program, vychovávající k historickému vědomí a toleranci. Uplatňování slova holocaust pouze na vyhlazování židovského národa či jinou skupinu by proto šlo vnímat nejen jako chybnou interpretaci, ale i jako metodickou pedagogickou chybu.

Podobným nešvarem by byla interpretace holocaustu / holokaustu coby termínu pro „zápalnou oběť“. Jau ž bylo zmíněno na začátku článku, celopal je náboženský termín. Nacistická zvěrstva by proto důsledkem nevhodných »výkladů« dostala neadekvátní náboženský rozměr. Glorifikace údajného mučednictví v koncentračních táborech by přitom byla jenom zdánlivá. Německá historička Gabriele Yonan hovoří zcela oprávněně o „znesvěcování Boha i člověka“.

Zdánlivě atraktivní zahalení nacistické perzekuce do jakéhosi mýtického roucha se navíc může snadno obrátit proti původnímu účelu. Jakmile laik pochopí, že údajná obětina je ve skutečnosti masovým vražděním, dojde mu, že ve výkladu něco nehraje. Snadno pak může nabýt dojmu z účelové manipulace, což je v případě holokaustu více než nešťastné. I v tomto případě platí, že umělá ideologizace utrpění i manipulativní ahistorický výklad smysluplné edukaci z dlouhodobého hlediska neprospívají.

›› Zpět na úplný začátek článku








Nahoru