1.12.2019, abcHistory.cz: HOMEArchivní rešeršeK čemu je historie

Praktická historie
Foto: Wikipedia.org

Britský historik David Cannadine byl hostem pořadu ČT Hyde Park Civilizace. Z jeho postřehů stojí za připomenutí znaky dobrého učitele dějepisu nebo úvaha o tom, jak historii vyučovat.

Jak se pozná dobrý učitel historie

Dobrý učitel dějepisu ve vás vytvoří zájem o historii. Má schopnost otevírat žákům alternativní světy. Nalákat do nich své posluchače, otevírat jim oči a rozšiřovat jim obzory. Dobrý učitel dějepisu je schopen laikům vysvětlit pozitivní hodnotu historie: Když lépe pochopíme, co dělali lidé předtím, než jsme se narodili, je pro nás praktické a je to vzrušující.

Nicméně mnozí učitelé zájem svých žáků o historii úspěšně zabíjejí. Dějepis přednášejí nudným a irelevantním způsobem. Přitom je třeba podotknout, že předkládat historii jako shluk nezáživných dat a obskurních témat nedá žádnou práci. Nemusíte se nijak snažit, aby historie byla nudná. Stačí si do přednášky vybrat špatné příklady. Špatným výkladem žáci trpí.

Jednou z hlavních složek atraktivního výkladu jsou totiž relevantní příklady. Velkou důležitost má také nová perspektiva, kterou historik přináší do obecně známých schémat. Posluchači pak mohou získat širší perspektivu o čase a událostech, včetně těch nejaktuálnějších.

David Cannadine uvádí jako příklad historii financí: Je velmi snadné tento segment dějin předkládat nezáživným a nudným způsobem. Ovšem pokud chceme pochopit svět ve kterém žijeme, pak jsou dějiny byznysu velice důležité. Základem samozřejmě zůstává nějaká statistická kostra a výčet příjmů i výdajů. Zároveň je ale třeba vědět, proč ti lidé tehdy nějak jednali. K čemu byznys je a co se dělá s vytvořeným bohatstvím. Jaké to má důsledky, proč určité společenské a politické skupiny proti hromadění majetku vystupovaly, jaké má takové jednání důsledky apod. To je samo o sobě zajímavé a praktické. Můžete použít vyprávění příběhů, atraktivní postavy a další edukativní nástroje.

Kvalitativní rozvaha je důležitou podstatou příběhu. Dějiny lidstva jsou však především vyprávěním o lidech. Proč to dělali, jaká byla jejich motivace, jaký byl vztah mezi byznysem a širší společností, historie pracovní síly apod.

Vyučovat dějiny chronologicky, nebo analyticky?

Ať už vyučujete nebo píšete, je tu otázka, zda budete myšlenky organizovat chronologicky, tj. kolem letopočtů, kolem toho, co se stalo (nějaký příběh), nebo na to půjdete analyticky (podle nějakých témat), takže budete všechno rovnou dávat do kontextu. Většina témat se dá dělat oběma způsoby. Často je dobré obě metody kombinovat.

Na druhou stranu, pokud se oba prvky pokusíte syntetizovat, může se stát, že příběh bude příliš složitý a může posluchačům/čtenářům komplikovat vnímání změn v průběhu času. Je to složité. Jedna z největších radostí, říká David Cannadine, pro mne vždycky byla, přemýšlet nad tím, jak bych mohl co možná nejatraktivněji odvyprávět to, co má být odvyprávěno.

Základem je ovšem vždycky nadšení. Musí vás to prostě bavit. Když sami nebudete nadšení, nemůžete ho druhým ani předat. To ovšem neplatí jen pro dějepis. To platí obecně. Schopnost předat okouzlení tématem.

Co vyučovat? Co je podstatné? Co je na historické perspektivě praktické?

Všichni lidé by měli alespoň rámcově chápat vývoj svého národa, alespoň v nějakém časovém horizontu. Měli by něco vědět o dějinách své země a také o vztazích své země se širším světem. David Cannadine říká, že historie je dobrým lékem na časový nebo geografický parochialismus (sebestřednost). Dává totiž perspektivu. Z tohoto hlediska platí, že pokud chcete, aby byl někdo zodpovědným občanem, alespoň nějaké znalosti historie jsou nejenom vhodné, ale jsou zásadní. Vlastně by bylo ideální, aby všichni, kdo nějak vstupují do veřejného diskurzu (to znamená všichni voliči), by měli být schopní se orientovat v historických souvislostech aktuálních problémů. Tento systém by mělo podporovat školství, politická reprezentace i masmédia. Realita je samozřejmě úplně jiná, což je problém. Poučení z historie je vlastnictvím jedinců, nikoli mas a o je problém.

Uveďme si konkrétní příklad: Debata v Británii o brexitu byla téměř zcela historicky neinformována. Je ukázkou velkého selhání a nyní můžeme vidět důsledky. Představa, že Británie je historicky mimo Evropu, nebo že jí je bez Evropy lépe, to je naprosté zkreslení celého historického vztahu. Například je nutné říci, že Evropa, respektive její významná část, která se postupně rozšiřuje, zažívá od roku 1945 období velké prosperity.

V historicky informované debatě by se například o tomto mělo mluvit, ale většinový společenský diskurz šel úplně jiným směrem. Buď proto, že politici a novináři nejsou dostatečně vzdělaní, nebo se jim některé historické argumenty prostě nehodí. Historie přitom nabízí alternativní verze naší budoucnosti. Historie nabízí relevantní argumenty do diskuze. Většinovou společností ale poměrně často zůstávají nevyužity. Často rozhodují vášně, propaganda a krátkozraké vidění.

Je velký problém, že historici moc nechtějí vstupovat do veřejného prostoru a korigovat historické dezinterpretace. Současně ale platí, že média to taky nezajímá. Nesnadného úkolu se tak většinou chopí jen malé komunity, které se věnují například proti antagonistickému dialogu a osvětě. Přinášejí nové historické perspektivy, ale na pouze malém sociálním a geografickém prostoru. Většinová společnost bývá vůči nim přezíravá.

Pokud jde o to, zda učit nové dějiny na úkor starých, nebo naopak, nelze na to odpovědět jednoznačně. Porozumění moderním dějinám je samozřejmě zásadní. Jak, proč, kdy a kde se to stalo. Jaké to mělo následky apod. Dospělí lidé by měli být schopni pochopit, jaká je historická podstata témat, které se řeší třeba u voleb. Přirozeně v delší historické perspektivě. Nejen z hlediska svého života nebo posledních několika let. Problémem samozřejmě je, že předáváte pouze malé segmenty historie, ale na výuku dějepisu je prostě limitovaný prostor. Přesto platí, že i při důrazu na moderní dějiny by žáci mohli pochopit některá praktická témata, která vyplývají například z historie starého Egypta apod.

Budoucnost historie jako vědního oboru?

Vzdělaný občan je lepší občan. Masové vysokoškolské vzdělávání však zároveň vede k otázce, kdo to bude schopen v takovém rozsahu dlouhodobě platit. Roste zadluženost studentů. Státy budou muset v blízké budoucnosti řešit spíše důchodové a sociální programy. Je tu také Čína, jejíž dynamika vytváří předpoklad pro přesun špičkového školství do Asie. Tradiční centra vzdělanosti - Oxford, Harvard a další - by kvalitativně i významově šla dolů.

Na druhou stranu do hry vstupují také nové informační technologie, moderní komunikace a internet. Díky nim můžete sledovat pořady a přednášky, ke kterým byste donedávna neměli přístup a můžete si je pustit, když právě potřebujete. Tato demokratizace historických poznatků přináší nové alternativy a novou naději.




›› Zpět

Nahoru