Historie na internetu
  

abcHistory.czNovověkNárodopis › Novoroční oslavy - Původ, vývoj a význam

›› Začátek článku

Novoroční oslavy v minulosti a jejich vztah k novoročenkám

Základem následujícího článku je text publikovaný původně roku 1863 v periodiku Rodinná kronika. Pro potřeby nového publikování byl redakčně jazykově upraven a současně i na několika místech doplněn.

Pohanský původ novoročních oslav

Slavnost nového roku – prvního dne v roce – konávala se hned v nejdávnějším pravěku vzdáváním obětí. Již Parsové, Řekové a Římané ji slavili. Římané obětovali v tento den bílého býka svému bohu zvanému Janus.

  • Poznámka editora: Janus byl v římské mytologii bůh vchodů, dveřím začátků a konců. Často byl zobrazován se dvěma tvářemi. Od jeho jména je odvozen i název měsíce ledna v latině – Ianuarius – a od něj pak anglický January apod.

Křesťané doby nejstarší neznali ale žádnou církevní slavnost prvního dne občanského roku, neboť se obávali, že se tím stýkati budou s pohany, hlavně pak s Římany, kteří tou dobou slavili Saturnálie.

  • Poznámka editora: Saturnálie, svátky k oslavě pohanského boha Saturna (svátky zimního slunovratu).

Na sklonku 7. staletí varovala dokonce Trullanská synoda v Cařihradě křesťany před účastenstvím v této slavnosti. Křesťané tedy slavili raději slavnost obřezání Krista spolu se slavností novoroční, která se proto nazývala „velkým či vznešeným novým rokem“. Než jmenovitě v Německu až do 9. století počítal se rok také od slavnosti zvěstování panny Marie, tj. 25. března, a pak až do 16. století (ve Švédsku dokonce až do roku 1753) od slavnosti narození Krista, tj. od 25. prosince. Poté byl 1. leden ustanoven jako svátek nového roku.

Novoroční dárky a novoročenky

Také novoroční dárky byly již od starodávna v obyčeji. U Římanů dávali takové dárky klienti patriciům. Po zavedení křesťanstva ve čtvrtém století se z tohoto obyčeje staly dary vánoční. Ale například ve Francii se původní novoroční dary udržely až dodnes [psáno 1863].

Novoroční přání se ve starém Římě skládala toliko vyšším státním úředníkům. Později stala se mravem všeobecně rozšířeným, až jim u nás poněkud učinily přítrž novoroční karty, čili „omluvenky“.

Střídání roku bylo příležitostí k lidovým slavnostem, jež jsou často kombinací původních pohanských a pozdějších církevních rituálů. Jejich pozůstatky ještě nacházíme v krajinách a místech, kterých se proud civilizace a světový obchod, který vše původní hubí, ještě v příliš velké míře nedotknul. Kdežto ve městech se tyto staré slavnosti a nezbytnost darů už proměnily v banální a chladnou výměnu papírových vizitek. Jen venkov drží ještě doposud tu i tam původní ráz novoročních slavností.

Oslavy Silvestra na francouzském venkově v polovině 19. století

Například ve Vogesech se dosud slaví večer před novým rokem a novoroční den samostatně, a sice skoro zcela tak, jako před mnoha stoletími. V den před tím, o svatém Silvestru, vidíš tlupy dětí táhnout vesnicemi, jak zpívají píseň s refrénem: „Au gui l’an není,“ známou ve všech francouzských provinciích.

O novém roce obklopují děti hlavu své rodiny (tj. otce), aby mu předložili svá blahopřání. Nejmenší dítě odříkává sloku. Po všeobecném objímání podělí otec i matka rodinu koláčky.

Každý se obléká ve sváteční roucho a navštěvuje své kmotry. I tam dostávší děti buchty a koláčky, případně peněžité dary. Takto je tam novoroční slavnost slavena v rámci rodiny. Slavnost na úrovni obecné koná se obyčejné v blízkosti veřejných studní.

Část noci obracejí mladé holky studni navštěvující k ozdobení mladé jedle nebo cesmíny (bodlavé palmy), které okrašlují pentlemi, skořápkami vajec, malými figurkami představujícími pastýře s kytkou, nebo daremného muže, který bije svou ženu. Takto ozdobený strom vztyčí se nad studnou, a pokud má vesnice více studen, závodí holky v jejich ozdobování. Jedny se snaží předčit druhé.

Po celý novoroční den se studny navštěvují a ozdobené stromy se obdivují. Stromy na tom místě zůstanou po celý následující rok. Považují se za ochranný symbol pro všecky ženy, které ho vztyčily. Ty pod ním také po celý následující rok budou čerpat vodu a rozmlouvat spolu.

Když nadejde novoroční večer, zamete se sníh kolem studny. Mladé dívky pak zpívají a tančí v kruhu, do něhož se hoši mohou vmísit pouze s jejich dovolením. Větší část písní se ke slavnosti nevztahuje, ale také se tam zpívá: „Kdo štěpoval strom, jež více pentlí ve svých listech chová, než je ptactva v křoví za jasných letních dní? Kdo sázel strom, jenž více listů má i olověných vojáčků, nežli nejdražší děcko naše? – Kdo sázel strom, na němž více skořápek vajec ve větru se houpá, nežli všecky slípky za den ve vsi snesou? Kdo sázel strom? A na to se ozve mladá dívka jménem Novoročenka: „Hahó, tancujte pro novoročenku!“

  • Poznámka editora: Uvedené zvyky jsou odvozeny od původního svátku na januárový Kalends, respektive první den nového římského roku. Při této příležitosti byly slavnostně zdobeny stromy a docházelo k dávání dárků. Později došlo pod vlivem velkých církví k provázání původních pohanských svátků s církevní liturgií. Těžištěm oslav se staly Vánoce (původní sedmidenní římské Saturnálie), od nichž byly v rámci církevních svátků odvozeny i navazující oslavy v dalších dnech.

Oslavy Silvestra v českých městech v polovině 19. století

I u nás se nový rok slaví dosti hlučné, ještě hlučněji se však v poslední době slaví v jeho předvečer, kdy je vlastně noc Silvestrova. O dvanácté hodině se v mnoha domácnostech i v hostincích vyprazdňuje mnoho láhví (z většího dílu prašpatného, za to ale tím dražšího), tak zvaného „šampaňského“, na zdar novému roku. Přitom i dosti mladí lidé pamatují ještě dobu, v níž se u nás o Silvestrově noci, která dnes různým hejkalům poskytuje novou záminku vybízející k hýření, vůbec nevědělo.

Oslavy Nového roku v USA v polovině 19. století

Ve Spojených státech severoamerických jsou za celý rok vlastně jenom tři dny slavnostní: slavnost díkuvzdání, kterou guvernér sám o své vůli ustanovuje, bývá obyčejné v listopadu, pak nový rok a nakonec svátek 4. července, slavnost nezávislosti.

Nový rok slaví v Americe chudý i boháč, práce se nekoná nižádná. – Ano i žurnalisté, sazeči a tiskaři mají jednou za rok pokoj. Nový York snídá v tento jediný den v roce bez novin. Za to se však na Nový rok všichni lidé navštěvují a přejí si „šťastný a veselý nový rok“. Kdybys někoho vynechal, povstaly by z toho velké mrzutosti. Ženské musí zůstat doma a přijímat návštěvy. Mužští mezitím chodí po okolí. Na ulicích neuzříš žádných pestrých šatů ženských, toliko černé fraky se to tu hemží, což dodává životu pouličnímu zvláštního komického rázu. Ovšem je tu na ulicích také hned mnohem více místa, a snadněji všude projdeš, poněvadž řádná krinolína kroků tvých nezastavuje a údů tvých netísní. Vozy a omnibusy jsou naplněny pány, všude jsou mužští a opět mužští, jakoby všechny dámy byly z obavy o nějaké obležení vypraveny ven z města.

Vozy a omnibusy mají toho dne největší žně. – Město je velké, lidé bydlí tak vzdáleni od sebe, takže člověk musí začít s návštěvami časně z rána, musí mít dobré koně a sám si pospíšiti, aby byl s návštěvami do večera hotov. Mimo to uvádí navštěvovatele vícero věcí k pokušení: Mile vytopený pokoj, pohodlné pohovky, milé dámy, pak se ukazují všelijaké skvostné novoroční dárky, které musí navštěvovatel obdivovat, a to výtečné vínko z Madeiry! – Zkrátka, musíš se všude přemáhati, bys nikoho nevynechal a do večera s návštěvami u konce byl. Proto také Novo-Yorčan nikde přes málo minut nezdrží. A je v ten den v domácnostech nádhery – všude jsou lahůdky všeliké mile upraveny a vkusně na odiv postaveny – všude se potkáváš s pravdivou a líčenou zámožností.

›› Začátek článku