Historie na internetu
  

abcHistory.czPohraniční oblasti ČRSudety – Západní část › Partyzánský soud v Lanškrouně (1945)

Partyzánský, nebo též tzv. „lidový soud“ v Lanškrouně v květnu 1945

Poválečný partyzánský soud v Lanškrouně probíhal 17. a 18. května 1945. Partyzánský oddíl dorazil do města 17. 5. 1945. Ještě týž den byli na náměstí před radnici shromážděni čeští Němci z Lanškrouna a auty sem byli svezeni i Němci z okolních vesnic. Partyzánský soud konaný v Lanškrouně byl součástí živelné vlny divokého odsunu a protiněmeckých bestialit, které se bezprostředně po válce odehrávaly na celé řadě míst Čech a Moravy, zde žilo německé obyvatelstvo.

Přímo na lanškrounském náměstí bylo během prvního dne před zraky přítomných popraveno přinejmenším 18 vesměs civilních osob, většinou zastřelením u zdi radnice. Dva muži byli pověšeni na lucerny veřejného osvětlení. Prakticky všichni muži odsouzení k smrti si ještě předtím prošli martyriem ponižování (museli po náměstí lézt po kolenou, dlouhé hodiny stát s rukama nad hlavou, nosit a líbat obraz Hitlera apod.), byli po celém těle biti holemi nebo navíc i vhozeni do nádrže (kašny) s vodou.

masakr v Lanškrouně
Lanškrounské náměstí v létě roku 2014

Všichni popravení byli obviněni k udavačství, kolaborace a podobných deliktů. Dalších cca 250 mužů německé národnosti, pro které většinou neexistovalo žádné konkrétní obvinění, bylo podrobeno stejné veřejné šikaně a poté trestu mezi 25–60 ran holí, případně jinými tělesnými tresty, pokutami apod. Událost byla poměrně bohatě fotograficky zdokumentována a z průběhu událostí byl údajně pořízen i cca pětiminutový film (dnes je považován za ztracený). Nestranných výpovědí o průběhu akce je ovšem minimum.

Vzpomínka německého pamětníka masakru

Julius Friedel, jeden z pamětníků, na událost o šest let (22. 2. 1951) později vzpomínal následovně:

„K 11 hodině téhož dne přijeli na nákladních vozech stovky ozbrojených Čechů, takzvaných partyzánů. Shromáždili se na hlavním náměstí a jakýsi sovětský důstojník k nim pronesl plamennou řeč, která byla často doprovázena ohlušujícím rámusem. Potom se Češi, jakoby domluveni, rozběhli na všechny strany. Netrvalo dlouho, a bylo jasno, oč jde.

V menších i větších skupinách hnali k náměstí všechny německé muže, mezi nimi byly i ženy a děti, městské domy byly vskutku pročesávány, všichni muži museli s sebou, mladí i staří, slabí a dokonce těžce nemocní. Jednotlivé takto sebrané skupiny doprovázeli divoce povykující, po zuby ozbrojení Češi, kteří slepě stříleli a tloukli do všeho, co jim přišlo pod ruce. Jiné české bojůvky odjely mezitím do okolních vesnic a stejným způsobem odtamtud hnaly muže do města. V časných odpoledních hodinách bylo na náměstí více než 1.000 německých mužů. Museli tu stát seřazeni, se zdviženýma rukama a čekat, co přijde.

Následovaly nejodpornější scény, jaké si kdy člověk vymyslel. Jednou se muži museli položit na dlažbu, potom rychle vstát, jindy se rozptýlit a znovu se formovat do řad. Češi se procházeli řadami sem a tam, s vervou kopali muže do pohlavních orgánů a do holení, mlátili je všemožnými předměty, plivali na ně a zejména kolem sebe divoce stříleli.

Brzy bylo mnoho raněných, kteří už nemohli vstát a těžce trpěli. To však ještě nestačilo. Před radnicí je velká protiletadlová vodní nádrž, do níž nakonec naházeli oběti bestiálního řádění, drželi je klacky a tyčemi pod vodou, aby se nemohly vynořit. Ano, nakonec se do vody střílelo, že se rudě zbarvila. Když se lidé plazili ven, šlapali jim po prstech, mnohé však vylovili mrtvé.

[…]

[…]

Zatímco se odehrávaly tyto nelidské hrůzy, ustavil se na chodníku před okresním úřadem takzvaný ‚lidový soud‘.

[…]

Kolem stolu stál velký počet Čechů, kteří vystupovali jako žalobci a vybírali si z řad přednostně jednotlivé Němce. […] Každému sdělili rozsudek a napsali mu ho křídou na záda. Odtud až k bráně se táhla 50–60 m dlouhá ulička, kterou probíhali, a byli mrskáni. Mnozí zůstali ležet na cestě, dříve než byl vykonán rozsudek. […] Jednou z prvních obětí se stal Karl Piffl, truhlářský mistr. Potom co jej vyvedli z řady, prohnali vodou, a odtud polomrtvého vytáhli, byl doslova ubit k smrti a rozšlapán na kaši.

Dalším byl dílenský mistr firmy Pam z Lanškrounu jménem Reichstätter, kterého k nepoznání zmlátili, nato postavili ke zdi radnice a salvami strojních pušek usmrtili. Z ulice vedoucí k vězení hulákající Češi poklusem přihnali krví zalitého ing. Josefa Neugebauera z Lanškrouna, který, rovněž s rukama vzhůru a s obličejem obráceným ke zdi radnice, bezhlesně padl pod kulkami strojních pušek. Podobně odešel ze života také ing. Otto Dietrich, Lanškroun. Rolník Viktor Benesch, Lanškroun, skončil na tomtéž místě s ustřelenou horní částí lebky.

[…]“

– Citovaná pasáž převzata z knihy Slyšme i druhou stranu. Dokumenty k vyhnání Němců z českých zemí, s. 49–53. Výběr a překlad z německého originálu Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen, Mnichov 1952. Českou edici připravila Sidonia Dědinová, vydalo Infocentrum Šumava, České Budějovice 1991.

Co je z dochovaných fotografií snadno doložitelné, že přítomnost tehdy 34letého partyzánského velitele jménem Josef Hýbl – Brodecký (jméno Brodecký bylo původně jeho krycí jméno). Tento absolvent prvorepublikového vojenského kurzu pro zvláštní účely organizoval odbojovou protinacistickou činnost už od roku 1939. Počátkem roku 1945 se jeho brigáda stala součástí partyzánské divize Václavík, působící ve východních Čechách.

›› Pokračování článku