Historie na internetu
  

abcHistory.czHumanitní vědyOsobnosti humanitní › Peroutka kontra Hitler gentleman - Ať promluví obviněný

›› Úplný začátek článku

›› Předešlá část článku

Obvinění z nedostatečné pevnosti vůči nacismu

V roce 1947 napsal levicový novinář František J. Kolár (1919–1984) otevřený dopis Ferdinandu Peroutkovi. Veřejně zkritizoval předválečnou Přítomnost za protikomunistické postoje a samotného Peroutku obvinil z nedostatečné osobní statečnosti a morální pevnosti. Spolu s tím prohlásil, že do koncentračního tábora se Peroutka nedostal za kdovíjakou ilegální činnost.[1] Zavřen byl prý během nacismu jenom důsledkem nízké inteligence vedoucích představitelů okupační správy. (Pravda je spíš taková, že kdyby Peroutka nebyl uvězněn v létě roku 1939, nadále by zřejmě psal tak, jako celý svůj předešlý život, takže by byl s velkou pravděpodobností uvězněn jen o několik měsíců později.)

Jako klíčový argument Kolár v roce 1947 použil Peroutkův článek Dynamický život z 26. dubna 1939, jehož hlavní myšlenku zjednodušeně vyjádřil slovy: „z německého vůdce národa se stává vůdce národů“. Jedovatě se zároveň podivoval nad tím, že okupační správa Peroutkovi tento článek nepřipsala k dobru:

„Tak jste si [Ferdinande Peroutko] navykl přizpůsobování se různým režimům, že jste si domýšlel, že i s nacistickým Německem nutno nějak vyjít a při tom třeba chytračit.“

Článek Dynamický život je přitom typickým textem napsaným v nesvobodných časech, kdy cenzura nejenže nepustila do tisku nic, co nebylo předem schváleno, ale kdy zároveň příslušní redakční referenti upravovali články jiných redaktorů tak, aby vůbec mohly jít do tisku.[2]













Také Peroutka dostal úředním befelem za úkol napsat článek k Hitlerovým padesátinám. Pojal ho pochopitelně po svém a dnes už zřejmě nikdo nezjistí, jak původní Peroutkův text skutečně vypadal. Tak, jak článek vyšel, má ovšem dvě zcela protikladné polohy. První polovina článku je jakoby smířena se stavem věcí ve střední Evropě, které nelze nijak ovlivnit. Ve druhé polovině se ale Peroutka proti německému Vůdci nečekaně a poměrně rázně vymezuje. – S ohledem na to, že celé Česko bylo tehdy už víc jak měsíc obsazeno okupanty a proběhla první velká zatýkací razie s krycím názvem Mříž (Gitter), pak je nutné zdůraznit, že Peroutkova odvaha zde poučeného čtenáře musí neobyčejně překvapovat.

A pak je tu ještě jedna zvláštnost. Článek je uvozen jako první díl s tím, že příště vyjde pokračování. Žádné »příště« už ale nebylo. Další pokračování článku k Hitlerovým narozeninám už nikdy nevyšlo, čemuž se ostatně nelze divit. Jaký div, že Peroutku po vydání článku rovnou nezatkli. – Jak později vzpomínal (viz text níže), měl právě s tímto článkem u okupační správy dosti zásadní potíže.

Nikdo nebude hledat ve starých novinách, aby se ujistil, že citáty byly vybrány korektně

Nechme ale mluvit samotného Peroutku, jemuž bylo po válce předhazováno, že byl málo revoluční, ba co víc, že jeho ‚oslavný text k Hitlerovým narozeninám‘ má být důkazem jeho zaslepenosti. Co na takové obvinění Peroutka v roce 1947 řekl:

„[…] Vyloupněte z dvacetiletého díla novinářova dvacet úryvků, zbavte dvacet vět souvislosti, do níž byly zasazeny, zamlčte, co bylo předtím, a co bylo potom a uděláte přívržence agrárníků z muže, jenž proti nim bojoval, dokážete, že žádný demokrat nechápal znamení doby a že jen komunisté ej chápali, osvětlíte, že všichni byli zbabělci mimo ty, kteří zemřeli nebo uprchli. A mimo ty ovšem, jimž legitimace jedné strany dává právo na všechny zásluhy.

Tato metoda citátu se zakládá na správném přesvědčení, že nikdo nebude hledat v novinách za posledních dvacet let, aby se ujistil, že citáty byly vybrány loajálně. Počítá s tím, že pro mnohé je svět teprve od včerejška, spekuluje s mládeží, která s osmnácti lety obdržela volební právo, ale žádné vědomosti o minulosti, s těmi, před nimiž pro jejich neznalost lze věci postavit na hlavu. Nikdo se ovšem nebude probírat novinami od roku 1931, kdy citáty začínají. Ale osvětleme ušlechtilost a jemnou vynalézavost metody aspoň na jednom příkladu, kdy text zajisté ještě je přístupný.

Novinář je obviněn, že v dubnu 1939 napsal k Hitlerovým narozeninám oslavný článek. Je citováno, že napsal: ‚Z německého vůdce národa se stává vůdce národů.‘ Zajisté to novinář napsal a zajisté to byla pravda. Španělé, Italové, silné vrstvy ve Francii, v Norsku a Holandsku přijímaly tehdy hitlerovskou ideologií; hitlerismus přestupoval německé hranice, stával se zjevem mezinárodním.

Avšak muž, jenž pořídil citát, citoval jen úvodní větu článku a vynechal všechno ostatní, vynechal, že novinář, přecházeje k poměru českého národa k Hitlerovi, napsal dále, že ať čímkoli jinak je Hitler, není vůdce českého národa, poněvadž český národ má již své vůdce a má své klasiky, k nimž se vždy bude vracet pro poučení; ‚Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec‘; má své místo v germánské Valhalle, ale nemůže být postaven do Slavína; Hitler le kvintesence německého způsobu myšlení a cítění; i po 15. březnu 1939 Čech zůstává Čechem a Němec Němcem; ‚Národní vůdcové mohou vyrůstat vždy jen z vlastní národní půdy‘.

– To tedy ve skutečnosti napsal novinář v dubnu 1939. […] Ten, kdo pořídil citát, nevynechal nic více než jen celý smysl článku. Není to – podlé? Ostatně to je jen řečnická otázka. Ovšem, že je to podlé. Mezi citováním a lhaním není tu žádného rozdílu; tu lež sama bere do rukou citát jako nejodpornější svou zbraň. Lze už vymyslit jen jediný pokrok v této metodě: vybírat jednotlivá slova z vět a sestavovat z nich věty nové. Tak vypadá bádání o domácím odboji, je-li vedeno pomocí citátů. O nic lépe, než je-li vedeno pomocí SNB [= Sbor Národní bezpečnosti, složky komunistické policie v letech 1945–1989], ZOB [= Zemský odbor bezpečnosti, poválečný zpravodajský útvar řízený komunisty], OBZ [= Obranné zpravodajství, poválečná čs. vojenská kontrarozvědka].

A tak týž článek [Dynamický život z roku 1939] je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve [v roce 1939] mu ho přečte komisař gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci [tj. po osvobození 1945], ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům. Jak je možno tak lhát a nestydět se? Dokud se bude užívat takových metod, dokud i zde bude vládnout stranický macchiavelismus, dotud nebude odboj národu tím, čím mu má být posilující vzpomínkou, nýbrž skřínkou Pandořinou, z níž se na všechny strany rozlézá zlo. […]“

V roce 1947 však F. J. Kolár ve svém dopise Peroutkovi připomněl i jeho úplně poslední článek, otištěný v Lidových novinách bezprostředně před Peroutkovým zatčením gestapem. – Kolárovi, stejně jako už před tím Barešovi, vadilo, že v něm čtenáře varoval „před nepředloženými činy v boji proti okupantům“. K tomu však Peroutka po válce odpověděl, že za to se nestydí, protože někteří lidé se během roku 1939 ve svém nadšení bez sebemenší opatrnosti pouštěli do akcí, jejichž výsledkem mohly být – podle Peroutky – jen a pouze zbytečné oběti.

Přešlo několik měsíců a F. J. Kolár na Peroutkovu odpověď znovu veřejně zareagoval. Veškerá vysvětlení odmítl s tím, že „Polemika není daňové přiznání“. Peroutka byl tedy nucen čtenářům celou situaci ještě jednou vysvětlovat:

„[…] Český novinář napsal r. 1939, už za okupace, článek, ve kterém pravil, že Hitler se sice stává vůdcem národů (bylo jich tehdy skutečně dosti, které přijímaly jeho jedovaté ideje), že však český národ má své vlastní autority a klasiky a Hitlera jako vůdce nepřijímá.

Roku 1947 zdefrauduje jiný český novinář nic více než celý smysl a obsah tohoto článku (který ostatně Němci odměnili šesti lety koncentračního tábora a chystali se jej odměnit ještě více, kdyby vyhráli), cituje jedinou úvodní větu, že Hitler se stává vůdcem národů, prohlásí svého kolegu za Hitlerova.

Když je to vyvráceno, autor pomluvy se skryje a mlčí, ale lež ovšem neumírá a koluje dále. Onen český novinář navždy už pro mnohé lidí, kteří nečetli, než pomluvu, bude platit za muže, jež přijímal Hitlerovo vedení. Jak se to k sobě chováme? Kdyby vlk ovládal pero, psal by jinak? […]“

Peroutka byl znechucen. Místo demokratického budování osvobozené republiky byl svědkem nesmyslného poválečného dohadování o to, jestli je větším bojovníkem proti fašismu voják ze západní fronty, ilegální pracovník v podzemí, heftlink z koncentračního tábora nebo obyčejný člověk trpící svým všedním životem v Protektorátu. Přišlo mu to celkově trapné. Dvojnásob od komunistů, kteří podle něho až do roku 1941 (porušení paktu Ribbentrop-Molotov) žádnou větší protistátní činnost neprováděli. – Proto je také nakonec okřikl slovy: „Nechte toho.“

Závěr

Co říci závěrem? Z Ferdinanda Peroutky asi nelze dělat Karla Čapka, byť oba byli Pátečníci, názorově v mnohém spříznění. – Není třeba z něj dělat Karla Čapka, ale v žádném případě ho nelze stavět na roveň kolaborantů typu Krychtálka či Moravce.

Poznámky

U citovaných pasáží jsme upravili sazbu odstavců. Podle současných norem jsme opravili několik odchylek v psaní cizích slov. Text je ukázkou z připravované knihy o vlivu médií. Pokud chcete být včas informováni o jejím vydání, vyžádejte si náš newsletter nebo o zprávu požádejte nakladatele.



[1] Ferdinand Peroutka byl po zatčení v září 1939 krátce vězněn v Dachau, posléze, až do osvobození na jaře 1945, v Buchenwaldu [vyjma asi ročního období od konce roku (?) 1942 do léta 1944 kdy pobýval v pražské pankrácké věznici kvůli nabídce okupační správy na propuštění výměnou za vedení Přítomnosti v protektorátním duchu, což odmítl].

Zpět k odkazu u poznámky č. 1 v textu výše

[2] Však se to také některým stalo osudné. Redaktor J. A. Trpák – například – nestihl včas odejít do Británie a uvíznul v jedné z protektorátních redakcí. Kdysi apolitický novinář začal najednou vydávat jeden politicky angažovaný článek za druhým. Sice se po válce ukázalo, že většinu z nich zřejmě vůbec nepsal. V poválečné, revolučně vypjaté době, mu to už ale nebylo nic platné.

Zpět k odkazu u poznámky č. 2 v textu výše


›› Úplný začátek článku

›› Předešlá část článku