Historie na internetu
  

František Černý a první světová válka

Brusilovova ofenzíva, odehrávající se během léta roku 1916 na východní frontě první světové války, je považována za jeden z největších válečných úspěchů let 1914–1918. Součástí této ofenzívy byl i masivní vpád ruské armády na území zvané Bukovina (dnešní západní Ukrajina a severovýchod Rumunska). Zdejší nesnáze tehdejší rakousko-uherské armády v obleženém městě Černovice i následný zběsilý útěk před nepřítelem ve svých nedávno vydaných vzpomínkách sugestivně zachytil jihočeský rodák František Černý.

Ofenzíva generála Brusilova

Začátkem června 1916 zahájila carská vojska pod vedením generála Alexeje Brusilova rozsáhlou a po několik měsíců velice úspěšnou ruskou ofenzívu na východní frontě. Těžištěm vojenských operací měla být především oblast dnešního západního Běloruska a západní Ukrajiny. I samotný vrchní generál Brusilov byl proto koncem června zaskočen vývojem událostí na jihozápadním okraji fronty, kde vojsku velel generál Platon Lešický.

Boje o ukrajinské město Černovice v roce 1916

Dne 19. června 1916 po několikadenním mohutném ostřelování padlo do rukou ruské armády město Černovice (příp. Černivci, Černovcy, Černovce), historická metropole rakousko-uherské Bukoviny (dnes je rozdělena mezi Ukrajinu a Rumunsko). Pěší oddíly rakousko-uherské armády kvapně prchaly z města, takže se Lešický rozhodl nečekat na další rozkazy a bez dalších vyčkávání protivníky pronásledovat.

Generál Lešický

Neúspěch obrany Černovic a panika v zákopech

Atmosféru nastalého zděšení a chaosu, která zavládla mezi rakouskými vojáky, ve svých nedávno vydaných vzpomínkách popsal František Černý. Před válkou úspěšný jihočeský hospodář byl do armády doveden na podzim roku 1914, navzdory tomu, že už překročil věk 40 let. Z jeho čtivého popisu událostí vybíráme:

„[…] Jakmile jsme přišli ze zákopů, soudili jsme, že tady naši vojnu doděláme. Bylo to tu jako u vchodu do pekla. Od božího rána na nás Rus pálil, stejně tak i naši na něho po celý den a v noci dvojnásobně. Na Velikonoce se Rus dostal na Dolžok, druhý den do Curínu a nyní už se tlačil do Molodie. Naši tu vydali skoro všechnu svoji sílu, tak se vědělo, že si brzy budeme s nepřítelem hledět do očí.

Po celý dnešní den byla hrůza za hrůzou a noc byla ještě horší. Byli jsme nyní v prvních zákopech, ze kterých jsme hleděli na hladinu řeky Prut, vzdálené od nás snad jen 30 metrů. Za Prutem byl zase asi 30metrový úsek louky a pak následovala pole, kde měli své rozsáhlé zákopy Rusové. Dobře jsme viděli, že se to tam jimi jenom hemží.

Za námi se táhla malá stráň, kde ležely naše druhé zákopy. Počítalo se s nimi jako s rezervními pro případ, kdyby nám Rus rozbil první, že utečeme do druhých a ti, co byli ve druhých, že couvnou zpět ještě do vzdálenějších. Rus však měl plán úplně jiný. Spustil nalevo pár granátů na naše druhé zákopy, tedy na ty za námi. Spustil do těch zákopů takovou kanonádu, že se země jenom chvěla a do večera, kdo byl ještě živ, ty zákopy opustil. Následující sobotní ráno byly už totiž úplně na celé čáře srovnány se zemí v jednu hromadu. Ti, kdo tam padli, zůstali pohřbení pod sutinami. Nyní jsme věděli, že naše záchranné zákopy jsou zničené a že nyní bude řada na nás.

Rusové si nedali dlouhého oddechu. Vzdor tomu, že ho naše artilerie zasypávala střelami, spustil odpoledne od pravé strany. Hodinu mu sice trvalo, než správně zacílil a prvý granát našel pravé místo. Pak to ale šlo ráz na ráz. Hrůza stíhala hrůzu, granát za granátem bušil a rozmetal naše zákopy, ranění muži naříkali, jiní bědovali až do sedmé hodiny večer. […]“

román z českého pohraničí

       » VÝHODNÝ NÁKUP – KOUPIT NYNÍ

Rakousko-uherská armáda za atmosféry obrovské paniky prchala do vnitrozemí Bukoviny a ruská vojska rychle postupovala za nimi. Bez většího odporu získávali Rusové pod kontrolu každou vesnici jihozápadně od Černovic, na kterou během cesty narazili. Silnice, louky i letní pole byly posety padlými rakousko-uherskými vojáky, mnohdy střelenými zezadu, jak prchaly před svými pronásledovateli.

Zběsilý úprk před nepřítelem

Během několika málo dnů byly zbytky rakousko-uherských batalionů zahnány až na samotný okraj jižní Bukoviny, kde se nově zformovaly a opevnily v tamních kopcích. Generál Lešický tak k velkému překvapení nepřítele i svých nadřízených bez většího odporu obsadil převážnou část Bukoviny. Zakreslení nových pozic jeho armády do vojenských map vyvolávalo úžas. František Černý ve svém deníkovém zápisu mimo jiné píše:

[…] Granát za granátem nám fičel nad hlavou a počala zas hrozná panika. Každý zahodil, co mohl, aby mohl utíkat na vozy. Po silnici tak ležely tlumoky, boty, deky, pláště… Mezi tím ležel sem tam muž, tam zas kůň, jinde celý vůz týlového vybavení i s koňmi a se živobytím. My kolem toho museli běžet s hladovým břichem. A zastavit jsme se nesměli, pokud jsme si život chtěli uhájit. Běželi jsme dál, ale já už nemohl. Na nohy jsem se nemohl postavit; z prstů jsem měl živé maso. V noci jsem musel sednout do příkopu docela a sundat boty, abych nohy alespoň trochu zchladil. Nebyl jsem sice sám, bylo nás stále celá řada v příkopech, jedni sedali, druzí vstávali, aby zas pospíchali za svým velitelem. Sotva jsem boty sundal, slyšel jsem odzadu rámus, protože už tam zas nějaký »napapaný« obrst na koni popoháněl ty, kteří nemohli.

V malé chvíli byl i u mě. Byl to jakýsi rytmistr, tedy důstojník jízdy, kterého jsem jaktěživ neviděl a on mě také ne. A hned spustil, proč prý se zouvám? Řekl jsem mu, že mám nohy samou krev, že nemohu dál. On spustil ten svůj řev a já zase na něj, že se musím pořádně přezout, jinak že nemohu kupředu. Na to on spustil takovou bandurskou, že pokud nepůjdeme, tak nás všechny postřílí. Jeho nohy nebolely, poněvadž seděl na kobyle, ale co dělat, musel jsem se obout a jít zas dál. Svůj batalion jsem již nedohonil, protože mi odešli hodně napřed. Připojil jsem se tedy k jiné skupině, ale ne na dlouho. Za chvíli jsem musel usednout znovu. V malé chvíli co sedím, mě ale dohonili ještě čtyři od našeho obrsta, kteří byli ještě víc vzadu než já. Tak nás tu v tom davu bylo pět, co jsme se znali. Pomalu jsme mašírovali za frontou, která nás konečně předešla. Rusa za námi už chvíli nebylo. Tak jsme nechvátali, a ani jsme nemohli. […]“

Pokud snad ještě v Černovicích někteří z rakousko-uherských vojáků důvěřovali svému vojenskému vedení, nyní už je jakékoli důvěra opustila. Batalióny zdecimované mnoha padlými i chaosem se snad ještě podařilo zformovat do nových vojenských jednotek. Úpadek vojenské morálky se však už v rakousko-uherských regimentech na východní frontě zastavit nepodařilo. A to platilo jak o jednotkách na jihozápadě východní fronty v Bukovině, tak samozřejmě i na východě Haliče (dnes západ Ukrajiny), kde probíhaly hlavní operace Brusilovovy ofenzívy.

Bitva o Černovice (Bukovina) v roce 1916

Dopad Brusilovovy ofenzívy na další vývoj války

Brusilovova ofenzíva (německy Brussilow'scher Durchbruch) byla zahájena dne 4. června 1916. Probíhala během celého léta, načež se během podzimu zastavila. Svou razancí a rozsahem je označována za největší vojenský úspěch první světové války po vzniku zákopových linií (tj. od časného podzimu 1914). Dosti zásadním způsobem také ovlivnila další průběh válečných událostí.

Ruská vojska získala během Brusilovovy ofenzívy prakticky celou Bukovinu a také východní Halič. Armády Německého císařství a Rakousko-Uherska byly nuceny na vojenskou sílu od východu reagovat a významným způsobem v rámci evropských bojišť přeskupit své síly. Z té příčiny ochably síly Ústředních mocností na italské frontě a zastaven byl rovněž přesun německých jednotek k Verdunu a na Sommu. Úspěšné tažení generála Lešického Bukovinou výrazně přispěl k tomu, že se Rumunsko připojilo ke státům Dohody a v létě roku 1916 vyhlásilo válku Rakousko-Uhersku.

Na mnoha místech ruská ofenzíva odhalila mimořádnou nekompetentnost rakousko-uherského konzervativního vojenského vedení, o čemž se do té doby jen šuškalo mezi vojáky. Lešického úspěšné obsazení Bukoviny a trapný davový útěk z bitevních linií rakousko-uherské armády přispěl k prohlubujícímu se úpadku vojenské morálky a uspíšil celkový rozklad císařských vojsk.

Boje v Bukovině 1916

V Haliči byla rakouská a německá vojska byla nucena ustoupit o 60 a místy až 120 km na západ. Celkově během Brusilovovy ofenzívy padlo nebo se ztratilo na 327 000 vojáků Ústředních mocností. Přes 280 000 dalších bylo odvedeno do ruského zajetí. Během celé ofenzívy však padlo i okolo 800 000 ruských vojáků, což v dalších měsících podstatnou měrou přispělo k mohutnému vzepětí revoluční vlny v ruské armádě a ruského lidu v roce 1917.

Platon Alexejevič Lešický

Carský důstojník Platon A. Lešický (v české literatuře je jeho jméno někdy uváděno ve tvarech Lišickij, Lečický nebo Lečickij) se narodil v roce 1856. Do carské armády vstoupil roku 1877. Od roku 1898 působil v tehdy známém čínském přístavu Port Arthur, který si Rusové pronajali od Číny. Zde se také účastnil rusko-japonské války (1904–1905). Jakkoli byla tato válka pro Rusko neúspěšná, Lešický byl své vojenské úspěchy povýšen. Svou vojenskou obratnost prokázal i o jedenáct let později, během Brusilovovy ofenzívy.

Generál Lešický

Po ruské únorové revoluci v roce 1917 krátce působil jako ministr války. Sám však na tento post po několika týdnech rezignoval. Protože mimo armádu nenašel uplatnění, v roce 1920 se do armády vrátil. Ruská armáda ovšem procházela bolševizací, což se (přinejmenším zčásti) zřejmě stalo osudné i Lešickému. Hned následujícího roku byl v rámci čistek obviněn z kontrarevoluční činnosti, uvězněn v obávaném moskevském vězení Taganka, kde také někdy mezi roky 1921–1923 zemřel.

Alexej Alexejevič Brusilov

Ruský generál jezdectva se stal celosvětově známým naplánováním a realizací rozsáhlé letní ofenzívy ruských vojsk v polovině první světové války. Narodil se v Tiflisu, dnešním Tbilisi, v tradiční aristokratické rodině ruského důstojníka. Absolvoval tradiční vojenskou kariéru. Opakovaně se projevoval jako neotřelý vojenský stratég se schopností rychle reagovat na vzniklé situace. Vedle toho na sebe poutal pozornost i zájmem o podmínky řadových vojáků, neboť to mezi důstojníky bylo spíše výjimečné.

František Černý

František Černý se narodil roku 1874 v Chýnově u Tábora, v rodině místního hajného. Před světovou válkou i po ní žil se svou rodinou v obci Libějice (dnes Libějovice u Vodňan), kde sloužil na panství Netolice-Libějice knížete Jana Schwarzenberga.

Brusilovova efenzíva a Bukovina

Začátkem září 1914 byl v Českých Budějovicích odveden do rakousko-uherské armády. S ohledem na věk s jeho ročníkem původně nepočítalo pro ostrý boj, ale spíše pro strážní službu v týlu apod. Jako ostraha působil nejprve při budování zákopů v okolí Bratislavy, následně v oblasti dolnorakouského městečka Stetteldorf am Wagram. Jak však na frontě docházeli vojáci mladších ročníků, byl na podzim roku 1915 k frontové linii přesunut i jednačtyřicetiletý František Černý.

Spolu s dalšími vojáky byl dopraven do rumunské obce Kirlibaba (Cârlibaba) a odtud pak do zákopů v oblasti města Černovice, na jehož obraně před ruskými vojáky se podílel. V závěru roku 1916 byl ve vojenské nemocnici hospitalizován se skvrnitým tyfem, kterému málem podlehl. Bezprostředně po válce stihl ještě podle zachráněného deníku sepsat poměrně přesné, zároveň však velice čtivé vzpomínky na prožité události. Zemřel jen několik málo let po válce, s velkou pravděpodobností na následky válečného strádání.

Text článku byl zčásti převzat z knižně publikovaných vzpomínek Františka Černého: Moje záznamy ze světové války 1914-1918. Strhující vzpomínky českého vojáka z východní fronty v Bukovině – z území dnešního Rumunska a Ukrajiny. NZB, Praha 2014. ISBN: 978-80-904272-8-0






Publikováno: 19.6.2016
›› Zpět