Historie na internetu
  

Rešerše: abcHistory.czNovověkNárodopis

Křest knihy

Česko patří k nejvýrazněji nenábožensky orientovaným zemím na světě. Přesto jsme i u nás průběžně svědky veřejných křtů a mediálně propagovaných křtin. Snad jen skutečnost, že značný počet redaktorů neumí slovo křest skloňovat a dokola píší, že „proběhly křesty“ je určitým vodítkem, jak moc je jim pojem křest vlastně vzdálený.

Země křtů a ‚křestů‘ ?

Za masového zájmu široké veřejnosti totiž v Česku neprobíhají křty lidí. Plakáty, média a sociální sítě jsou plná zpráv o pozvánkách na křty knih, křty hudebních nosičů nebo křty mláďat v ZOO. Jak se k nám takové akce dostaly? Jak se zrodily? Jaký mají původ?

Křest člověka – Původ iniciačního rituálu

Začněme u křtu lidí. Křest je původně křesťanský symbolický okamžik, který v prvotní křesťanské církvi podstupoval nově obrácený jedinec, tj. dospívající či dospělý člověk. Pokřtěn byl poté, když přijal Kristovo učení (křesťan = Christian, tj. následovník Krista. – Slovo křesťan je odvozeno od slova Kristus, nikoli od slova křest).

Křest byl symbolickým projevem pokání a osobní manifestací dotyčného, že přijímá nový způsob života. Jak je z Bible zřejmé, křest se v původní křesťanské obci prováděl tak, že dotyčný stál ve vodě a byl ponořen pod vodní hladinu. U zrodu tohoto zvyku stál Jan, zvaný Křtitel (tj. „ten, který ponořuje“), pocházející pod otci Zecharjášovi z kněžského rodu.

V jistém smyslu bylo Janovo jednání antitezí vůči obřadnému rituálnímu omývání těla, k němuž židovský národ vedli mnozí jeho představitelé. (Viz Bible: Evangelium Matouše 3:1–3, Evangelium Jana 1:33, Evangelium Marka 7:1–9, Evangelium Lukáše 11:38–42) Proto také Jan Křtitel opakovaně říkal, že jeho křest „je pokáním k odpuštění hříchů“, nikoli, že snad ‚smývá hříchy‘.

Mezi druhým až čtvrtým stoletím našeho letopočtu však původní křest, jeho provádění i samotný význam, prošel velkou proměnou. S postupujícím rozmělňováním původního křesťanského učení započal být křest definován jako „očištění od hříchů“. Souběžně s tím začaly být křtěny i malé děti a nemluvňata, což bylo proti původnímu principu, že pokřtěn má být pouze ten, kdo chce být křesťanem. – Malé dítě naproti tomu nemá ani zdání, co křest znamená.

Křest v bazénu
Křest v bazénu, respektive v kádi, provedený politím křtěného vodou. – Křest franckého krále Chlodvíka I. v roce 496. Zdroj: Fr. Wikipedia

Církve také postupně opustily původní obřad ponořování křtěného do vody, a přijaly zvyk křtít kropením vodou. Bylo to rychlejší a po přijetí křtů nemluvňat i logické. Kdo by měl zájem trvat na představě ponořování křičícího novorozence do studené vody.

Vytvořením nového iniciačního rituálukřtu bezprostředně po narození – byl církvím zaručen nepřetržitý početní růst. Zájem na tom měla jak církevní správa, tak i panovníci. K úkolům velkých státních církví totiž patřil i významný podíl na veřejném životě a správě. V té době už samozřejmě nebyl brán prakticky žádný zřetel na životní okolnosti či morální a duchovní kvality člověka, který je nově přijímán mezi křesťany do jejich sboru. Z původně výběrového náboženství se stala masová záležitost.

Vznikl základní iniciační kolorit:

  1. dát (dítěti) jméno,
  2. přát mu požehnání,
  3. pokřtít ho.

Posléze se slovo křest postupně stalo synonymem pro prakticky jakýkoli počátek a zahájení nějaké činnosti. Proto se dnes i v mnoha nenáboženských souvislostech říká: „to byl jeho křest“, byť jde třeba jen o první sportovní zápas určitého sportovce. – Byl to jeho debut, první účast, první zkušenost.

I křest jako iniciační rituál se postupně začal uplatňovat prosazovat v nenáboženském prostředí. Iniciačním rituálem pak už nemuseli procházet pouze lidé, ale i pokřtěny nyní mohly být i různé předměty nebo místa.

Křest lodě a křest letadla

Těžko dnes říci, kdo jako první nechal pokřtít svou loď. Vodní a námořní plavidla každopádně patřila mezi první hmotné předměty, které byly iniciačně pokřtěny.

Křest lodě se prováděl u příležitosti zvláštní slavnosti, většinou při spuštění lodě na vodu. Na mnoha místech se během 19. století ustálila taková slavnost, jak je na mnoha místech praktikována dodnes: O příď lodě je rozbita lahev šampaňského, veřejně je ohlášeno jméno lodě a vyjádřeno přání, aby loď měla úspěch a požehnání.

Když přišla éra aeroplánů, začaly být v některých západních zemích podobným způsobem prováděny i křty letadel.

Křty se stávají součástí marketingu

S rozmachem průmyslu se během 19. století nebývale rozvíjel také obchod. Reklama se tříbila a nejpozději s přelomem století bylo už možné vysledovat moderní marketingové metody. Součástí obchodní propagace se postupně staly i dosavadní kulturní a náboženské tradice, do kterých obchodníci umně zabalili prezentaci svých produktů.

Do těchto trendů zapadá i zpráva z podzimu 1929, otištěná v říjnové Národní politice:

V pařížských listech četli jsme onehdy, že kterési nakladatelství vzpomnělo si podivnou reklamu. Znělo na „křest knihy“. Hned několik knižních novinek tohoto nakladatelství bude prý slavnostně pokřtěno. Pozváni k tomu byli autoři, kritikové, politikové a společenská smetánka. Jak vypadal ten křest?

V knihkupeckém krámě firmy bylo připraveno rychlé občerstvení a mezitím co uměnímilovní návštěvníci se nadívali obloženými houskami a zalévali je vínem, provolávány byly názvy nových knih a bylo jim připíjeno. Pak autoři novinek zasedli za stoly a podepisovali své knihy těm, kdož za ně zaplatili dvojnásobnou cenu.

Nová kulturní slavnost „křtu knihy“ prý se velmi zalíbila a pravděpodobně zavedou ji nyní také ostatní vydavatelstva.

Do jaké míry se tento typ propagace uchytil už za První republiky, to by možná stálo za samostatný průzkum. V určité míře však křty gramodesek a knih přetrvávaly i v období komunistických vlád, přinejmenším během normalizace.

Křest v období ‚komunismu‘ a Vítání občánků do života

V letech komunistických vlád byla akce typu křest knihy událostí neobvyklou, přinejmenším v období normalizace k takovým pokusům docházelo.

Bezprostředně po válce byla situace jiná. Během znárodňování těžkého průmyslu sice i komunistické Rudé právo radostně hlásalo, že proběhl „Křest dolu Klement Gottwald“ (1946), „Křest dolu Julia Fučíka“ (1946) apod., od církevní terminologie se však komunistické orgány a média v následujících padesátých letech snažili oprostit.

Křest kolesového rypadla
Skupina fotografií: Slavnostní křest kolesového rypadla v záběrech dobového propagandistického socialistického seriálu. Zdroj: Okres na severu. Část 10. TV seriál Československé televize, 1980

Křest kolesového rypadla

Křest kolesového rypadla

Křest kolesového rypadla

Křest kolesového rypadla
Slavnostní křest kolesového rypadla v období socialismu. Zdroj: Okres na severu. Část 10. TV seriál Československé televize, 1980

Lidově-demokratické a posléze socialistické Československo se deklarovalo jako stát směřující k ateismu. Veškeré náboženství i jakékoli ‚duchovno‘ a ‚nadpřirozeno‘ byly vnímány jako přežitek, který do moderní doby nepatří. Protože ale většina obyvatelstva (včetně mnoha komunistů na vesnicích) byli lidé věřící a církevně nějak ukotvení (byť často pouze formálně), snažil se stát původní tradice nejen odsouvat do pozadí, ale také zakládat zcela nové.

Jednou z takových nových akcí, která měla v socialistické společnosti nahradit dřívější křty malých dětí, byla tzv. Uvítací slavnost neboli Vítání občánků do života. Dítě už nemělo být vázáno k církvi, ale ke státu.

›› Pokračování článku






Publikováno: 1.3.2016
›› Zpět