Historie na internetu
  

Adolf Hitler a Ferdinand Peroutka

Veřejná debata k otázce, zda jsou intelektuálové schopni v krizových situacích selhat (o tom snad nikdo soudný nepochybuje), se v několika posledních dnech proměnila v hledání důkazů pro, nebo proti Peroutkovi v období okupace. Internetem začaly kolovat články z revue Přítomnost konce třicátých let, kdy ji Peroutka řídil. Doposud ale nezazněl naplno hlas samotného Ferdinanda Peroutky, který se k podobným obviněním vyjádřil už po válce, když mimo jiné napsal: „Vyloupněte z dvacetiletého díla novinářova dvacet úryvků, zbavte dvacet vět souvislosti, do níž byly zasazeny, zamlčte, co bylo předtím, a co bylo potom a uděláte přívržence agrárníků z muže, jenž proti nim bojoval […]“ – Ale pěkně popořádku…

Na stránkách Peroutkovy meziválečné Přítomnosti zaznívaly rozmanité názory. Vždyť to byla liberální demokratická revue. Prostor k záměrné propagaci politického extremismu bychom v ní však hledali těžko.

Atmosféra doby

Po hrůzách první světové války se po všech stránkách rozervaná lidská společnost snažila na válečné hrůzy rychle zapomenout. Snadno to ale nešlo. Prakticky hned s koncem války začal na různých místech Evropy bujet extremismus. Pak přišla světová hospodářská krize, a co se do té doby podařilo stabilizovat, začalo ze starých ran hnisat nanovo a někdy ještě prudčeji.

Evropa postupně začala hnědnout. Nikdo moc nevěděl, co s tím. Část elit té doby prostě jen doufala, že to snad dobře dopadne. Když tehdy noviny použily slovo diktátor či diktatura, zavánělo to sice omezováním svobod, ale tak negativní konotace, jako dnes to slovo tehdy nemělo. Diktatury byly součástí doby. Příliš mnoho, než aby se vůči nim mohlo Československo v oficiální rovině nějak výrazněji vymezovat. A podobné status quo panovalo prakticky v celém tehdejším západním světě.

V roce 1936, tři roky po otevření prvního koncentračního tábora v Dachau a jen několik měsíců po vydání rasových norimberských zákonů, proběhly v samotném srdci nacistického Německa s velikou slávou mezinárodní olympijské hry. Zúčastnilo se jí 49 zemí. Navzdory zprávám o narůstajícím rasismu a tvrdých podmínkách v koncentračních táborech.

Nad nacistickou ostrakizací nepohodlných menšin svět zatím přivíral oči. Existence koncentračních táborů byla všeobecně známá. Vysvětlení z úst představitelů nacistického Německa, že se jedná o běžná detenční a nápravná zařízení pro protistátní živly (v letech 1933–1938 v nich byli vězněni především političtí odpůrci režimu (komunisté, sociální demokraté, pacifisté, svědkové Jehovovi a samozřejmě i běžní kriminálníci) byly na oficiální úrovni akceptovány. Zprávy o těžkém životě v táborech, které se tu a tam objevovaly v dobovém tisku nebo v časopisech, se u většinové společnosti nesetkávaly s žádnou výraznější odezvou.

Přitom první větší konfrontaci, že se v sousedním Německu děje něco opravdu podivného, Česko zažilo už během let 1933–1935. Do země tehdy začal proudit velký počet německých uprchlíků prchajících před nacisty. Určitá míra porozumění českého obyvatelstva se ale brzy začala měnit obavy z rostoucího německého živlu a také z obav o práci. Vždyť hospodářská krize ještě nebyla zažehnána. Výsledek? Některé vlaky s uprchlými antifašisty se rozhodnutím českých úřadů musely vrátit do Německa, kde jejich cestující samozřejmě skončili v koncentračních táborech. Když ale roku 1935 vyšla i v češtině kniha Zajatci močálu, zpověď jednoho z prvních vězňů koncentračních táborů, zůstala i ta jen jednou drobnou kapkou v záplavě každodenních zpráv.

Systém programového vyhlazování obyvatelstva, označovaný od roku 1978 jako holocaust – nastartovaný programem Eutanazie v roce 1939, zesílený zahájením války a stvrzený konferencí ve Wannsee (1942) – ten v letech 1933–1938 ještě neexistoval. Celá řada inteligentních lidí přinejmenším tušila, co by mohl Hitler být zač, na skutečnou zrůdnost nacistického systému však tehdy nikomu fantazie nestačil.

Arthur Neville Chamberlain: „Hitler je gentleman“

Svět v té době Hitlera respektoval jako silného státníka, jehož význam den ze dne roste. Někteří vůči němu byli dětsky naivní. I zkušenější pozorovatelé však byli v jeho kritice spíše opatrní. Ve skutečnosti to byl britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain, kdo se proslavil svým opakovaným prohlašováním, že Hitler je gentleman. (Tedy, alespoň je mu to připisováno a k politice appeasementu, která skončila podpisem mnichovské dohody, přesně takové vyjádření sedí.)

Ani Chamberlain však nebyl jediný, kdo s Hitlerem před rokem 1939 jednal s neobvyklou a pro pozdější nepoučené generace s jen těžko pochopitelnou úctou. Indický učenec Móhandás Gándhí, respektovaný zastánce nenásilného odporu proti britským kolonizátorům, napsal v létě roku 1939 Hitlerovi dopis s protiválečnou výzvou, přičemž ho oslovil slovy „Drahý příteli“. A ani on nebyl v uctivém přístupu vůči Německému státníkovi jediný…

Uvádíme to proto, aby bylo zřejmé, že vyjádření typu Hitler je gentleman by v předválečném prostředí nepůsobilo tak nepatřičně, jak jistě působí dnes, po odhalení a zdokumentování zvěrstev nacistického Německa. Nicméně Ferdinand Peroutka, pokud je alespoň známo, takový obrat nepoužil. V jeho Přítomnosti však vyšel jiný pozoru hodný článek, který mu později komunističtí oponenti rádi připomínali: Hitler po lidské stránce.

»Gentleman« Hitler po lidské stránce

Ferdinand Peroutka byl intelektuál své doby. Recept na složitou mezinárodní i vnitropolitickou situaci, která ani žádné jasné řešení neměla, samozřejmě neznal ani on. Nicméně, kdo četl Peroutku pečlivě a dlouhodobě, nemohl být nikdy na pochybách, co si o nacismu a všech jeho podobách myslí. Do Přítomnosti z prosince 1936 například napsal:

„Od Hitlerova nastoupení k moci učinili jsme m pravidlem napsati vždy ke konci roku jakýsi přehled mírových vyhlídek. Proč právě od toho data se to stalo aktualitou, není třeba vykládat. Ještě nikdy v moderní době nebylo nikým v Evropě náboženství války a dobyvatelství hlásáno tak otevřeně a tak docela bez výčitek svědomí jako právě vládou pana Hitlera. Prohodí-li tu a tam tato vláda blahosklonně také nějaké slovo o míru, není už pomalu hlupáka v Evropě, který by se na to chtěl spoléhat. Je to přece režim, jehož vůdce se neostýchal veřejně povýšit právo na lež na jeden z prostředků účinné politiky.

Mluví-li o míru, podobá se zápasníku, jež se snaží před zápasem podat svému protivníku narkotikum. Byli bychom šťastni, kdybychom mohli věřit v něco jiného, ale k čemu bychom byli vlastně cvičili svůj rozum, kdybychom se dali nyní tak snadno oklamat? Musili bychom zavřít obě oči, kdybychom ve svých výpočtech pro nejbližší dobu měli kalkulovat s položkou mírumilovného Německa. Cítíme úplně jasně, že nezáleží na dobré vůli této země, nýbrž na jiných okolnostech, potáhne-li ještě jednou za našeho života zkáza nad našimi hlavami.“

Čtenáři revue Přítomnost byli většinou dobře vzdělaní intelektuálové. Jinak řečeno, nebyl to list pro většinovou populaci. To je též důvod, proč Přítomnost v létě roku 1938 otiskla rozsáhlý článek Hitler po lidské stránce. Byl to překlad celé jedné kapitoly z oslavné knihy I know these dictators, kterou o Hitlerovi a Mussolinim sepsal anglický novinář G. Ward Price, zpravodaj Daily Mailu. Editor Přítomnosti tehdy sice v úvodu uvedl, že:

„[…] demokratický čtenář učiní dobře, zapamatuje-li si z jeho knihy jen fakta, o kterých referuje – někdy fakta těžko přístupná těm, kdo nejsou u diktátorů tak dobře zapsáni [jako Ward Price]. Jeho úsudky a jeho citový tón nemohou být vlastní demokratům.“

Člověk dneška, znalý principů propagandy a manipulace, musí nad účelem publikovaného článku (i přes uvedené varování) přece jenom nevěřícně kroutit hlavou. Je jistě pravdou, že článek mohl být jednou z mála příležitostí, jak se něco víc dozvědět o Hitlerovi. Ten totiž rozhovory novinářům běžně neposkytoval, takže širší veřejnosti zůstával známý jen jako davový řečník, případně svými činy.

›› Pokračování článku






Publikováno: 5.2.2015
›› Zpět